Zápas proti Crystal Palace byl poslední pro Trenta Alexandera-Arnolda v dresu Liverpoolu. Loučil se s klubem, kterému obětoval celý svůj život. Oslavoval titul – možná poslední ve své kariéře na Anfieldu – a když zazněl závěrečný hvizd, neudržel slzy. Seděl na trávníku, tvář zabořenou v dlaních, slzy tekly proudem. A když se k němu přiblížila máma, aby ho objala, sám přiznal, že ji sotva vnímal. Emoce byly silnější než cokoli jiného.
Na tribunách mezitím probíhala neuvěřitelná scéna. Desetitisíce lidí mu zpívaly jméno. „There’s only one Trent Alexander-Arnold!“ znělo z každé strany stadionu. Bylo to loučení, jaké si zaslouží jen legendy. Přitom – ještě před týdnem se vše zdálo být jinak.
Fanoušci byli naštvaní. Trent oznámil, že v létě odejde zadarmo. Bez přestupové částky. Média mluvila o „zradě“, sociální sítě ho nešetřily. A na Anfieldu se ozývalo bučení – ne hlasité, ale dost na to, aby to Trent slyšel. Bylo to nefér. Mluvilo se o jeho výkonnosti, o ztrátě formy, o tom, že už nemá srdce pro klub.
Ale pak přišel Klopp. A řekl jednu jedinou větu, která změnila všechno:
„Proč jsme naštvaní, že jde zadarmo? To má být vlastník, ne?“
Tady je vidět jak si Klopp váží svého kluka!
