Paříž se konečně dočkala. Po letech investic, srdcebolných vyřazení a nekonečných otazníků kolem projektů typu „PSG Galácticos“ se sen stal skutečností. Paris Saint-Germain poprvé v historii vyhrálo Ligu mistrů. A ne jen tak ledajakým způsobem – ve finále rozdrtili Inter Milán 5:0, čímž stanovili nový rekord nejvyšší výhry v historii finále této soutěže.

Zápas

Hlavní hvězdou zápasu byl dvacetiletý talent Desiré Doué, který se stal nejmladším hráčem v historii, jenž skóroval dvakrát ve finále Ligy mistrů. Kromě dvou gólů přidal i asistenci a ukázal, že právě on může být tváří nové éry klubu. Jeho výkon byl dechberoucí – jistý na míči, odvážný v soubojích, a hlavně klíčový v rozhodujících momentech. Spolu s ním zářili i další hráči, ale právě Doué se zapsal do historie.

Přesto to, co si budeme z toho večera pamatovat nejvíc, nebude jen výsledek nebo parádní góly. Na konci zápasu se totiž odehrála jedna z nejsilnějších a nejdojemnějších scén večera. Fanoušci PSG na stadionu zvedli choreo věnované dceři trenéra Luise Enriqueho, malé Xaně, která v roce 2019 tragicky zemřela na rakovinu kostí. Na obřím plátně se rozvinul nápis „Pour Xana – jamais oubliée“ („Pro Xanu – nikdy nezapomenutá“) a celý stadion ztichl. Enrique, který se snažil držet emoce na uzdě, se nakonec rozplakal. Bylo to gesto lidskosti, které překonalo rivalitu, vítězství i samotný sport. Alespoň na chvíli. Skoro na stejné úrovni jako v tomhle článku.

Ale pak přišlo to, co tuhle euforii zatemnilo.

Oslavy v Paříži

Po zápase se davy fanoušků přesunuly do ulic Paříže. A zatímco většina oslavujících se chovala s respektem a radostí, někteří se rozhodli vzít věci do vlastních rukou. Výsledkem byla chaotická a násilná noc, která neměla s fotbalem nic společného. Ve čtvrti Champs-Élysées, kde se shromáždily tisíce lidí, došlo k nepokojům, výtržnostem a střetům s policií.

Auta byla zapalována, výlohy obchodů rozbíjeny, a policisté museli použít slzný plyn, aby situaci dostali pod kontrolu. Přes 530 lidí bylo zadrženo, desítky zraněny. Místo oslav se Paříž proměnila v bojiště. Město, které mělo oslavovat historický sportovní moment, se ráno probudilo do chaosu, kouře a zkázy.

Nešlo o fanouškovské nadšení, šlo o násilí. O ničení cizího majetku, napadání policistů a šíření strachu. A to je naprosto nepřijatelné. Paříž si zasloužila radost, jednotu, hrdost – ne ostudu. Všichni ti, kteří zvedli choreo pro Xanu, kteří oslavovali srdcem, byli zrazeni těmi, kteří viděli fotbal jen jako záminku k výtržnostem.

Je smutné, že z noci, která měla být legendární, zůstaly dvě naprosto protikladné vzpomínky. Na jedné straně dechberoucí sportovní výkon, emocemi nabité chvíle na stadionu, historická výhra a lidské gesto, které dojme i otrlého fanouška. Na straně druhé – rozbité výlohy, hořící auta, výtržnosti a zklamání.

Luis Enrique po zápase poděkoval fanouškům za podporu a zmínil i choreo věnované jeho dceři:
„Byl to nejsilnější moment mé kariéry. Vidět celý stadion stát za mojí rodinou, když jsme vyhráli… to je víc než fotbal.“

Je škoda, že takové momenty byly zastíněny tím, co se dělo venku. Až se bude jednou psát o této noci, měla by být popsána jako vrchol sportovní cesty Paříže. Ale zároveň jako připomínka, že skutečné vítězství není jen o gólech – je o tom, jak se chováme, když slavíme.

Fotbal má sílu spojovat, ale i rozdělovat. A je jen na nás, co z toho si zvolíme.